Rozhovor Ian Vision Days

Přinášíme první část obsáhlého rozhovoru s Ianem, zpěvákem a kytaristou kapely Vision days, o jeho kapele, životě, názorech a všem, co ho zrovna napadlo.

Bukva: První otázka na oddech.Od kolikátýho roku hrajete ? 

Ian: Od roku ´90, to byla prvotní myšlenka, to jsem chtěl mít kapelu. Sice se to ze začátku jmenovalo VAD – podle desky kapely Devo, což byl punk stříklej postpunkem a undrošem. Oni měli LP, co se jmenovalo Are We Not Men? We Are Devo! My nejsme lidé, my jsme DEVO. A my jsme si vzali We are Devo a aby jsme nebyli stejní tak to bylo VAD, pak to bylo VA:D, pak to bylo VAVD a pořád, co to bude znamenat a já sem přišel a řikám We are Vision Days. No a pak už se od toho jen odpočalo to We are, no a to bylo od roku 1991 oficiálne název Vision Days. Ze začátku jsme nehráli, to jsme přišli do zkušebny a řekli tak, a jak se hraje ? Já nevím :) Jo, tak jsme prostě začali něco dělat. Pustili jsme si písničku od kapely Pixies a řekli jsme si, že se jí naučíme..A už jsme se k tomu nikdy nedostali, abychom se jí naučili. A tak jsme prostě dělali, co nás napadlo.Asi za půl roku nám někdo řekl, že se kytara ladí a asi za rok, to jsem ještě zkoušel s kapelou 3045 Mám tě rád Maruško, jsem se naučil akordy. Já jsme do té doby nevěděl, že se na kytaru hrajou akordy. No a hrávali jsme (s Vision days).Já si vždycky myslel, že je to punk a lidi říkali, že je to gothic punk. Což si myslim dodneška.

Bukva: Něco ve stylu HNF nebo XIII. století ? 

Ian: Já XIII. století nemám rád. Takhle, myslím si,že HNF byli větší gotika než XIII století. Protože to je jako když má člověk rád ty starý, to gró... Tak jako punkáči, když dneska uslyšej Offspring, tak ti, co měli rádi starý Sex Pistols, Clash... ,tak nikdy nemůžou říct, že Offspring je pro ně dobrej punk. Tak já nemůžu říct, že XIII. století je pro mě dobrá gotika, když Joy division, Bauhaus ...a všechny tyhle kapely, ty nezpívali o žádnejch zámcích a hradech, to je to, co mě popouzí, prostě monotóní popová rytmika, k tomu jakoby metalový kytary a k tomu zpívání o nějakejch kostelech, zámcích a bílejch paních.To u mě není gotika. Když si poslechneš texty od Joy Division tak to je o psychickejch stavech, o depresích a o izolaci a tak a to nemá s XIII. stoletím nic společnýho. Když si poslechnu dost velkou část písniček HNF tak pro mě už byla ta gotika. To XIII. století je podle mě dejme tomu ta popgotika.To nemam rád. Ten začátek, to byli HNF, Joy Division, Exploited... ,prostě všechno to, co jsme jako 15-letý kluci slyšeli, tak to jsme se snažili ze sebe dát

Bukva: Shodujete se jako kapela na nějakým politickým postoji ? Jste aktivní v nějakým hnutí ? 

Ian: (bručí) Politiku bych do toho vůbec netahal, protože i já, i kluci jsme politicky nečinní, nemáme rádi politiku a je to svinstvo ! Necpeme se ani tam , ani tam. My jsme muzikanti s tím, že já samozřejmě píšu texty o tom, co mě sere. Tohleto je náš svět, žádná politika, nic z toho. Taky, že jo, sranda třeba píseň Pracovní, sranda o práci a to, co vidíme kolem nás, a co nás sere. Ale politiku tam určitě nemůžem tahat.

Bukva: Teď takovej rychlodotazník, pár pojmů a ty mi řekni, co se ti první vybaví. Islám ? 

Ian: Ať si každej myslí, co chce, ale ať neubližuje druhejm. Ať je to Buddhismus, Islám nebo třeba Jehovisti. Pokud nikomu neubližujou, tak ať si myslí co chcou, ať si třeba ustřihnou kozu. (smích) Je mi to jedno.

Bukva: Kapela Sex Pistols ?

Ian: To je naše mládí, na tom jsme vyrůstali. 

Bukva: A když ti řeknu, že v britské televizi teď byl reklamní spot, kde Johny Rotten vystupoval v reklamě na máslo ? 

Ian: Jo, ať si hraje. On už v roce ´83 řekl, že když hráli se Sex Pistols, že urážet lidi byla nejvetší nuda na světě. Že to byla všechno jenom póza. Pro mě jsou Sex pistols takový. Neberu to, co se dělo potom, Never mind the bollocks - výborná deska. Texty, no dobře, tak já se třeba s anarchií moc neztotožňuju, můžu to otevřeně říct, mě tyhle postoje nezajímaj, protože ty lidi ,co tady hlásaj tu pózu té anarchie tak kdyby si zkusili zažít tu anarchii tak by plakali .Jo, takže ty texty, některý dobrý a některý špatný. Ale určitě to vycházelo z té doby, kterou já nemůžu chápat a z té Anglie. A jinak super deska. Kapela. No tak co, Rotten byl pozér, Vicious byl pozér, dělali to pod vlivem Malcolma McLarena. Samozřejmě Vicious to pak odsral, protože to přesral s těma drogama a Rotten, co jsem slyšel, takový ty články a co jsem četl ,tak on vlastně skončil s muzikou.Pak hrál s PiL a jinejma projektama a teďka bydlel někde v Číně a díval se celý dny na satelit... Ale jo, ať si to dělá. Jsou jiný lidi, který hlásali daleko silnější myšlenky a těch se vůbec nedrželi. Nechci na nikoho poukazovat a někoho urážet, ale u Rottena je to celkem normální.

Bukva: Jakej je tvůj názor na myšlenku Punk a Skins ? Podporujete to nějakým způsobem a funguje to ve vaší lokalitě? 

Ian: Jestli myslíš konkrétně naší lokalitu Brněnec tak tam žádný skini nejsou. Ve Svitavech a Poličce, tam to funguje. A k té myšlence, tak ono to bylo vždycky, když je punková kapela nebo skinheadská, teď myslím opravdu skinheadskou, tak v podstatě to funguje. Takže normálně, standartně jako jiný kapely, který o tom něco vědí a takhle to dělaj. Jakože bysme nějak zarputile podporovali, to ne. Běžnej stav.

Bukva: Všiml sis postupnýho přesouvání punku na internet. Na tom internetu je to výhodný v dostupnosti informací, koncerty, hudba, spousty lidí, ale na druhou stranu je to nekonečný drbání, punkovej bulvár, řešení nesmyslů, hádky... 

Ian: Dívej se. Lidi jsou lidi, a ať je jakákoliv komunita tak se dva lidi neshodnou. Dokonce ani manžel s manželkou se neshodne, akorát se to nekřičí na ulici. Takže to, že jsou spory i na internetu je docela normální. To je doba.Dřív se četly knížky, teď se čte internet. A pak bude nějakej virtuální svět, a ať jsou punkáči, ať jsou diskáči, všichni se tam zase posunou, protože k čemu by dneska byly ziny, když už všichni máme počítače. Mě to připadá jako uplně normální vývoj a to, že se tady lidi pomlouvaj to tady bylo je a bude, s tím nic nenaděláme. Taky mě to sere ! Já uplně k smrti nesnáším pomluvy.Mám radši, když někdo příjde a prostě ti řekne „tak si myslím, že seš kretén“ a ty můžeš říct „ no, já si myslim to stejný o tobě“ a je to vyřízený. Lidi prostě nedokážou bejt upřímný, takže se k sobě takhle chovaj.

Bukva: Server myspace znáš ? 

Ian: Na myspace jsme samozřejmě.

Bukva: No, a teď jde o to, že na myspace může bejt jakákoliv kapela, takže tam jsou jak normální punkový kapely tak nazipunkový kapely, komunistický punkový kapely...Vadilo by ti to nějak z principu nebo si řekneš. ať si to každej přebere jak chce, a kdo chce, ať si to najde ?

Ian: Já si kolikrát připadám jako strašnej smírce, protože řikám pokud někdo někomu neubližuje tak … Jako hele, já na to nemám čas, abych se probíral internetem. Já mám rodinu a na co jediný mám čas tak je, že zaktualizuju stránky každej víkend, domlouvám koncerty, musím psát muziku, musím psát texty, musím se starat o fesťák. Takže, že bych si sedl k internetu a něco někde sledoval, vůbec na to nemám čas. A to, že jsme na Myspace, na Bandzone, že máme stránky visiondays.cz a na facebooku, tak někdo může říct „je to komerce , není to komerce“ ? Mě je to celkem u prdele, protože my jsme kapela, my jsme muzikanti a nás baví hrát. A pro mě je to v tom dobrý, že si můžu řikat, co chci, do toho mikrofonu , co si napíšu ,to si tam taky řeknu. A jestli chceme, aby na nás chodily lidi ? To chce asi každá kapela. Byla by blbost, aby nějaká kapela řekla, že nechce, protože kapela, která přijela na koncert a nikdo tam nebude,nebo jen 3 lidi, tak je nasraná. Ať je to sebeortodoxnější kapela. Takže chcem, abychom byli vidět,tak na těhle serverech jsme.Jestli jsou tam takový, makový kapely, to fakt nesleduju. Nemůžu říct jestli mě to sere, protože je mi to uplně u prdele.

Bukva: Jak se ti hraje na festivalech? Máš rádši hraní na velkejch akcích jako Podparou, Antifest, Mighty sounds, kde hraje jedna kapela za druhou a jsou tisíce lidí ,anebo máš radši takový garážovky o 80 lidech a pivu, co opravdu opíjí ?

Ian: Mě je to jedno. Dokud budu mít v ruce kytaru a budu za mikrofónem tak je jedno, jestli jsem ve zkušebně sám, nebo jestli su v klubu nebo na festivalu, protože muzika je můj život. Každá kapela, co hraje na velkým festivalu si tím něco plní. Já to tak nemůžu říct, nepotřebuju nutně k životu mít superobrovský festivaly, jenom aby někdo řekl „hele ty jsou dobrý“ nebo „jsou špatný“ a hráli tam a tam. Možná na velkejch festivalech mi vadí ten shon, máš 45 minut i s chystáním, všichni jsou tam nervózní, „honem teďka rychle jdete a končíte ...“ . V klubech je to jinačí, ale zase na těch fesťákách slezeš z pódia a jsou tam mraky známejch. Těžko říct...

Bukva: Máme 20 let po revoluci a u lidí se začnají oběvovat nostalgický tendence, že před revolucí bylo líp apod. Co si myslíš ty ? 

Ian: Nebylo líp a ani teďka není líp. Je pořád stejně. Lidi mají tendence, když se jim něco nedaří, tak aby omluvili svoji neschopnost nebo svoje zklamání, začnou řikat „hele, dřív bylo líp“. Ale nebylo, dřív bylo uplně stejně. Zases jedl chleba s máslem, chodils do hospody na pivo a hrála se nějaká muzika. Někdo říká, že se zakazovaly punkový kapely. Já mám zprávy, že se ty punkový kapely v podstatě nijak nezakazovaly ( pozn B.: o tom bude v budoucnu článek ;), že to je taková póza některejch „Starejch“, co chtěji ukázat, že oni byli ty drsný a já si myslím, že ne. I v dnešní době se musíš přizpůsobit nebo jdeš svou cestou... Nemyslim si, že bylo líp, a že bude líp, a že bude hůř. Nebylo za komunistů hůř ani líp, ten kdo byl vychcanej, ten se měl vždycky dobře a ten kdo ne, tak...Jediný čeho se bojím, aby nebyla válka, protože je světová krize. Pokud nějakýho kreténa zase napadne, že by mohl někoho pozabíjet a něco rozmlátit, aby byla práce tak to by bylo špatný.

Bukva: Co marihuana ? Znáš jí ?:) 

Ian: Z mladých let :)

Bukva: Vadí ti to, když se hulí tráva na koncertech ? 

Ian: Budu se opakovat, ale mě nevadí v podstatě nic.

Bukva: To je zajímavý třeba u punkáče. Až hodně velká míra tolerance řekl bych . 

Ian: Tak třeba nejsem punkáč, jo. :) A je mi to srdečně jedno, protože já si žiju prostě svůj život a vidím ten svůj punk úplně v něčem jiným než viděj lidi. Já se nepotřebuju ožrat, abych byl punkáč, nepotřebuju hulit, abych byl punkáč. Nepotřebuju fetovat a myslím si, že fet k punku ani nepatří. Jen tak mimochodem, to začal Lenon s McCartym u Beatles LSDčko. :) Jsem abstinent, nekuřák a sportuju a nikam se nesnažim zařadit. Pro mě ten punk spočívá v tom, že si chci dělat to, co chci já. Nemusim se ohlížet na to, že někdo ve stádu tvrdí „punkáči kouřej marihuanu a já musím kouřit marihuanu“. Já nechci bejt v tom stádu a nikdy jsem nechtěl, v tom spočívá ten můj punk. Ale poslouchej, když mi bylo 15, no to víš, že jsme se ve studiu párkrát totálně zhulili a na koncertech a takhle. No, ale proč bych to dneska dělal ?

Bukva: Věříš v Boha a nebo v něco vyššího? 

Ian: Já si myslím,že úplně každej v něco musí věřit,. Jinak by to tady opravdu nešlo.A když je někomu ouvej tak si musí něco říct,že mu něco pomůže. Mám něco svý, co nechci nikomu říkat,ale nejsem člen žádnejch sekt, nevěřím v žádný náboženství.Je to velká kravina,protože jeden má Boha takovýho a druhej má Boha takovýho.To by těch Bohů muselo existovat. Člověk si občas řekne,že ho prostě něco řídí,něco je,nějaká vyšší moc, která mu občas třeba pomůže.Ale nemám potřebu o tom mluvit a nechci to s nikým ani sdílet. Jedu si prostě tak jako vždycky sám na sebe.

Bukva: V punkovým hnutí je spousta hesel např: No future, Punk´s not dead, ACAB, AFAB, Gegen Nazi apod. Za ty léta jsi mi musel slyšet,vidět a číst tuny.Našlo se nějaký heslo, který ti fakt připadá jako blbost, blábol?

Ian: Mě připadaj skoro všechny jako bláboly.Takový dočasný řešení nějakýho stavu. Spíš bych řekl,který mě asi ovlivňuje 20 let. A to je Punk´s not dead..Myslím,že to je takovej ten postoj,kterej člověk v mládí chytil a do dneška se ho drží.Ale „že tam někdo tento a tak“ neřeším.Většina hesel je vždycky jenom nějaká póza. Heslo je vždycky dělaný jen proto,aby rychle oslovilo a nějakým způsobem zaktivovalo někoho,kdo je nerozhodnej.

Bukva: A co myslíš, že jsou ty tři slova Punk´s not dead? 

Ian: Punk´s not dead je pro mě něco,co kdysi Waitie řekl, napsal a je to takový to,když si vzpomeneš,že už 20 let děláš punk nebo se pohybuješ v týhle branži.Tak je to něco,co tě prostě spojuje,ať byl rok ´91, nebo ať byl rok 2000, nebo ať je rok 2009.To je to,co bude vždycky. No future,to je opravdu póza. Protože, když křičeli v sedmdesátým devátým Sex pistols No future, tak to by znamenalo,že v osmdesátým už museli být všichni mrtvý.Vidíš to, to je nesmysl. Ale Punk´s not dead, to je to hezký.To nikomu neubližuje,to není jako „hele, ty jseš hajzl“, to není proti nikomu,ale to je do tebe. Někdo řekne Punk´s not dead a je to takový,že jseš na stejně vlně.To je jedno z mála hesel,který je opravdu nesmrtelný.To už prostě zlidovělo,tak jako lidový písničky.Třeba jako Ovčáci, čtveráci,tak si myslím u punku jsou Ovčáci, čtveráci Punk´s not dead.

pokračování příště

Jožkovy básně

Jožkovi básně a povídky

Song o vodce

Zpívám song o vodce,

Je naším denním chlebem.

Pijeme ji v závodce,

Pak na práci jebem.

Když nemám láhev vodky,

Piju láhev rumu.

Pak pobliju svoje botky,

Stály strašnou sumu.

Když piju se svou milou 
 tuhle láhev vodky,
 něžně nebo silou 
 stáhnu jí kalhotky.

Stáhnu jí kalhotky, 
 pak stáhnu láhev rumu.

Ona stáhne láhev vodky
 a mně natáhne gumu.

Tak o téhle vodce
 zpívám v tomhle songu 
 a když se léčím na marodce
 užívám samohonku.

Popletený Blues

Kvedlačky šly do světa a potkal je popleta.

Hřebík šel do světa a potkal kladivo:

,,Kam jdeš, hřebíku?‘‘

,,Do světa,‘‘ řekl hřebík nadšeně.

BUM! BUM! BUM!

,,Nikam nepůjdeš.‘‘

A kvedlačky nad tím kroutily hlavou a potom řekly:

,,To jsou věci.‘‘

A popleta pak poslouchal léta pop, než se z něho stal rockleta potom rockzima a potom už nic.

Slunečný den

Dítě si hraje

Dítě se houpe

Zatímco maminka se v bazénu koupe.

A potom se opaluje a ze sluníčka loupe.

A jak se tak opaluje, tak své dítě pozoruje, jak se krásně houpe.

Houpy houpy houp.

A dřív než lidi zavolali pro fízla, tak maminka to dítě odřízla. 

(bez názvu)

Má holka je kadeřnice do práce se hezky ustrojí

Pak oholí svoje plíce no a u mě holí obojí.

Má holka je kadeřnice, jizvy se mi vždycky zahojí.

Šel jsem s flintou na zajíce a oni byli zrovna v Playboji.

Má holka je kadeřnice, do hrobu mě pěkně oholí.

Dřív, než vymřem na příjice budem se milovat se všemi v okolí. 

Pouť

Na pouť, která k nám přijela jsem na rozdíl od ostatních dětí musel jít sám, neboť táta byl opět v putyce a máma byla ten den ještě hysteričtější než jindy. Ačkoliv byl všude chaos, mně se to na pouti zdálo skvělý. Šel jsem na houpačku a za chvíli se houpal víc než ostatní děti, což jejich rodiče neradi viděli, neboť se domnívali, že jim dávám příklad, jak až se člověk může houpat, ale přesto, že jsem byl středem jejich pozornosti, bylo mi to jedno. Ať se každý houpe jak chce. Já přeci dobře věděl, kdy to houpání zastavit, a navíc, nikdo mě nehlídal, vždyť moji rodiče se mnou na pouť nešli.

Když se mi pak zdálo, že další houpání je nad můj žaludek, klidně jsem vystoupil. Zamířil jsem ke kolotoči.

Chlápek, co kolotoč obsluhoval pak odešel do putyky (možná za mým tátou) a zapomněl vypnout kolotoč a my se stále točili a točili a točili, stále dokola. Ze začátku se to všem líbilo, ale kolotoč se nezastavoval a nebylo nikoho, kdo by ten kolotoč zastavil. Mně už z toho točení bylo na blinkání a tak jsem vyskočil. Trošku jsem si odřel koleno, ale každý, kdo vyskakuje z roztočeného kolotoče, tak musí počítat s tím, že si může odřít koleno. Ohlédl jsem se ještě jednou zpátky a viděl, jak všichni na mě hledí, snad čekali, že jim pomohu, ale já se na ně vykašlal a šel pryč, možná proto, že se báli odřených kolen.

Ve strašidelné dráze bylo fajn a zatímco se ostatní báli, já se musel smát a strach jsem dostal, až když jsem vyjížděl ven. Pak jsem uviděl tu holku, co tam taky neměla rodiče a vlastně vůbec nikoho. Jen tak postávala u střelnice a doufala, že jí někdo vystřelí růži. Jenže já dostal chuť na cukrovou vatu. Šel jsem tedy ke stánku a koupil si několik porcí. Když jsem se vrátil ke střelnici, ta holka tam ještě stála. Čekala. Vystřelil jsem jí tu růži, a když jsem jí tu květinu z krepového papíru podával, hezky se na mě usmála, tak se na mě ještě nikdo neusmál. Vzal jsem ji tedy s sebou na ruský kolo. Byli jsme chvíli nahoře a chvíli dole, ale bylo nám spolu fajn. Viděl jsem, že kolotoč se stále ještě točil a děti na houpačkách se teprve teď odvážily houpat jako já, ale mně to bylo jedno, protože jsem byl na pouti s holkou, se kterou mi bylo dobře. Byla to dobrá pouť.

O nafoukaném větru

Byl jednou jeden člověk, který se vůbec ničeho nebál. Ani blesku, ani krupobití, ani pastýřova psa Otakara, ani stále svobodné pradlenky Máni, no prostě – nebál se ničeho. Lidé toho člověka obdivovali pro jeho statečnost, měli ho za hrdinu a chtěli mu na rynku postavit sochu, aby se turisté měli na co jezdit dívat a město na co skládat.

Jednou, když šel z lesa, kde kácel stromy a zapíjel to pivem, vítr vál obzvlášť silně. Ten člověk – jmenoval se Vojta – se větru nejen vysmíval, ale dělal dokonce na vítr dlouhý nos. A to je jasné, že to větra zlobilo. Rozhodl se proto, že to s tou lidskou namyšleností nějak sfoukne. Začal vát a foukat, až ze střech padaly došky, ničil stohy a nakonec rozbil okno samotnému starostovi. A zatímco vítr takhle řádil, starosta se rozzlobil a rozhodl se vzít situaci do svých rukou. Skočil za sklenářem, aby mu opravil okno, lidem nařídil, aby vyčistili město, pak zašel za správcem, aby mu vyčíslil škody a nakonec se vydal za větrem na Větrnou hůrku. Cestou ještě zašel do hospody za hostinskou Tamarou a poručil si několik piv na posilněnou. Když je vypil, vyběhl na kopec a mohutným hlasem zakřičel:

,,Větře!!!‘‘

,,Ahoj starosto. Co potřebuješ?‘‘zeptal se vítr jízlivě.

,,Tohle jsme si neujednali. Řekli jsme si, že budeš foukat jen, když poručím sám. Sakra- do voleb není daleko. Proč tak hodně foukáš?‘‘

,,To proto, starosto, že jeden chasník:Vojta se mi vysmíval a dělal na mě dlouhý nos‘‘

,,A co já s tím mám dělat ?‘‘

,,Potrestat ho. Dřív nepřestanu foukat.‘‘

,,Potrestat…potrestat. Lidi ho mají rádi,‘‘řekl starosta rozpačitě a poškrábal se za uchem.

,,Dělej, jak myslíš starosto. V tom případě budu foukat víc a víc a ty nevyhraješ volby.‘‘

Co starostovi zbývalo? Přemlouval lidi, ale ti nechtěli přijít o svého hrdinu, vždyť už vybrali na polovinu sochy, která měla stát na rynku. A najednou tohle! Jakpak by to s městem asi dopadlo, kdyby se na radnici říkalo každou chvíli něco jiného? To by za chvíli lidi nevěděli, co mají vlastně dělat. A tak se starosta rozhodl zvýšit daně, aby se všechny škody, které vítr napáchal mohly zaplatit. A lidi začali najednou reptat. Nejdříve jen trošičku, ale čím víc vítr foukal, tím víc byli lidé nespokojeni. A všechny ty škody dávali na vrub Vojtovi. A konečně to přišlo! Lidem došla trpělivost, a proto se rozhodli, že statečného člověka Vojtu potrestají, aby uspokojili vítr, a to právě v okamžiku, kdy větra již unavovalo foukat a chtěl přestat. Ale to nikdo nevěděl!

Zrodilo se mnoho plánů na Vojtovo potrestání, ale žádný neuspěl. Až konečně přišel s riskantním plánem obecní slouha Frantík. Také na každého dělal dlouhý nos, dokonce vyplazoval jazyk na kadeřnici Lídu, ale lidé mu to promíjeli, protože byl kamarádem starosty.

Tak tedy Frantíka napadlo, že statečného člověka Vojtu musejí potrestat tak, aby se nemohl do budoucna mstít. Lidé nadšeně souhlasili. Za peníze, které měli lidé na Vojtovu sochu, která měla stát na rynku, nechal Frantík vystrojit velikánskou oslavu, na niž Vojtu pozvali a tam ho opili. Potom, když nastala půlnoc, tak se všichni vytratili a nechali tam pouze Vojtu a obecního slouhu Frantíka. Frantík vzal sekeru, Vojtovi usekl hlavu a ráno ji ukázal lidem. A město již zase mělo svého hrdinu.

No a to je celé.

Vítr přestal foukat, starosta vyhrál volby. A lidé? Ti nakonec na rynku sochu přece postavili. Komu? No přece našemu hrdinovi Frantíkovi, který zabil statečného člověka Vojtu, který se nebál větru.

Velikonoční usmíření s tchýní

Ten den se všude barvila vajíčka, vrby byly orvané od větviček, ze kterých se pletly pomlázky a jarní nálada dávala znát, že nastaly Velikonoce.

Bylo to znát i u Koloušků a to hned časně ráno, kdy přijela teta a přivezla králíka. Popřála veselé Velikonoce, pan Koloušek ji jako každý rok zmlátil pomlázkou a teta zase odjela. Potom si pan Koloušek z lednice vytáhl láhev slivovice, mohutně se napil a šel si opět lehnout, rozhodnutý tento den, kdy nemusel do práce, oddávat se sladkému nicnedělání, avšak, když uléhal, tak jako hrom z čistého nebe jím otřásla věta paní Kolouškové:

,,Lojzíku, zapomněla jsem ti říct, že dnes přijede maminka.‘‘

Lojzík chvíli hleděl do prázdna, přemýšleje o významu těch slov a pak se rezignovaně zeptal:

,,A proč?‘‘

,,Oslaví Velikonoce s námi,‘‘řekla mile a odešla opět do kuchyně, aby zpracovala králíka, kterého jim teta s každoroční pravidelností přivážela. Lojzík přemýšlel, že by si ještě chvíli poležel, ale věděl, že rozhněvat si tchýni by bylo něco neodpustitelného. Pohlédl na krucifix, který visel nad postelí a představil si, že na něm visí ukřižovaná tchýně. Usmál se té představě. Pak rozmrzele vstal, vstoupil do kuchyně, kde s jeho syn Tomáš připravoval na to, že bude chodit po koledě. Lojzík už dávno nečekal, že jeho syn přinese domů plno vajíček. Ještě stále měl v paměti minulý rok, kdy se jeho syn vrátil z koledy, otázku, kolik přinesl vajíček přešel mlčením a zamířil rovnou k záchodu, který na dlouhou chvíli obsadil, aby mohl řádně blinkat všechen ten alkohol, který ten den vypil.

Jen závistivě pozoroval Lojzík svého syna, jak odchází koledovat a v duchu projevil obrovskou touhu jít s ním. Místo toho odešel do kuchyně, aby pomohl manželce barvit vajíčka a připravit králíka na pečení. Z činností je oba vyrušil zvonek, který oznamoval návštěvu. Zatímco Lojzíkova manželka šla otevřít, Lojzík si opět šel nalít skleničku slivovice.

,,Ahoj maminko,‘‘pozdravil s předstíranou slušností svou tchýni, když vstoupila do kuchyně.

,,Ahoj Alois. Jak to, že jste neposlali žádný pohled? Já na Velikonoce posílám vždy hodně pohledů. Kdepak je Tomášek, Irenko? Přivezla jsem mu čokoládu. Připravte se na bohoslužbu, ať můžeme jít do kostela.‘‘

Irenka pouze povzdychla a Lojzík smutně pohlédl na pomlázku, kterou před hodinou mlátil tetičku. Pak se oblékli do svátečních šatů a všichni tři společně vyšli ke kostelu. Před kostelem už stálo plno lidí, mezi nimi i několik Lojzíkových kamarádů s manželkami a tchýněmi.

,,Kázání ještě nezačalo. Otec Jan ještě nepřišel,‘‘ řekl kdosi.

,,No to je trestuhodné,‘‘ pronesla Lojzíkova tchýně. ,,A kdepak se zdržel?‘‘

,,V hospodě,‘‘ dostalo se jí odpovědi.

,,Já pro něho skočím, aby nezapomněl, že má kázat,‘‘ chytl se okamžitě šance Lojzík.

Irenka i její maminka na něho nedůvěřivě pohlédly, ale dříve, než mohly něco namítnout, odzbrojilo je pobrukování kolemstojících, že je to rozumné. Lojzík vyrazil. Prošel kolem několika opilých koledníků, z nichž někteří blinkali, zamával panu Hajálkovi, který v doprovodu svých osmi dětí objížděl všechny své sousedy s velkým vozíkem, do kterého nakládal vše, co vykoledoval a zamířil do hospody. Otec Jan seděl u stolu, před sebou měl pivo a hrál karty. Lojzík šel hned k němu.

,,Pane farář, je čas jít kázat…‘‘

,,Ahoj Lojzo, sedni si. Jsou Velikonoce, však ony ovečky počkají,‘‘ skočil mu do řeči otec Jan.

Samozřejmě se Lojzík nedal dvakrát přemlouvat. Poručil si pivo, po něm druhé, po něm další a zábava nerušeně pokračovala, až do doby, kdy se ve dveřích lokálu objevila Lojzíkova tchýně. Otec Jan zbledl, jako by spatřil ďábla a tiše se zeptal Lojzíka:,, Ona přijela?‘‘

Avšak ten se pouze krčil za svým pivem, strnulým pohledem pozoroval, jak zamířila ke stolu, kde seděl a řekla hrubým hlasem: ,,Otče, je čas kázat!‘‘

,,Ano, samozřejmě. Kázal jsem zde o škodlivosti alkoholu,‘‘ řekl, pokorně vstal a se slovy:,,Pánbůh zaplať,‘‘ která byla určena hostinskému, odešel do kostela kázat o boží lásce. Lojzík vstal, rozhodnut otce Jana následovat, ale usadila ho tchýně, která se ho zeptala:,,Kam jdeš?‘‘

,,Do kostela na kázání.‘‘

,,Nikam! Než kněze, který vysedává po hospodách v době kázání, to radši budeme zde,‘‘ řekla a poručila dva velké rumy a přitom naznačila, že letošní Velikonoce stráví s Lojzíkem v hospodě. Ten den pocítil Lojzík ke své tchýni upřímnou, téměř boží lásku a přiťukl si s ní na veselé Velikonoce.

Jak se čerti stali svatými

V jednom království, dnes už se neví, které to bylo, žil král, který měl velmi marnotratnou dceru. Každému se jen vysmívala a nic jí nebylo dost dobré. Krále to tak zlobilo, že mu jednou došla trpělivost a rozhodl se, že princeznu provdá. Nechal proto vystrojit velký bál, na který pozval mnoho urozených pánů. Na zámek se sjelo mnoho princů. Ale nesjeli se jen princové. Vědělo se, že princezna je velmi hezká a mnoho mladých mužů se o ni ucházelo. Mezi nimi i šlechtic Éda.

Princezna se zúčastnila bálu, kde se nezřízeně zpila vínem, vyváděla nepřístojnosti, samotnému peklu se rouhala a nakonec prohlásila: ,,Toho si vezmu, kdo pro mě sestrojí létající koráb.‘‘

Když nápadníci uslyšeli ten požadavek, rozešli se každý po svém, až na šlechtice Édu, který poklekl před zpitou princeznou a řekl:,,Já pro vás ten koráb sestrojím,‘‘ a teprve potom odešel.

Zpráva o létajícím korábu se roznesla po celém kraji. Netrvalo dlouho a princezna, která hleděla ze zámeckého balkónu, spatřila, jak se na zahradu zámku létající koráb snášel. Rychle vyběhla do zahrady a uviděla, jak z korábu vystupuje krásný princ. Na první pohled se do něho zamilovala, a proto není divu, že když ji princ požádal o ruku, princezna svolila, nasedla do korábu, který se vznesl a letěl do samotného pekla.

,,Dostaneš, co zasloužíš, protože jsi se rouhala peklu,‘‘řekl ještě princ, než vletěli do pekelné brány. Byl to totiž čert.

Jenže, to by ještě nebyl konec. Šlechtic Éda sestrojil vzducholoď a šel za princeznou, avšak ta zmizela, neznámo kam.

,,Čert aby mě vzal! Že jsem ti vzducholoď sestrojil pozdě?!‘‘ zaklel, ale to neměl dělat, protože se objevil čert a milého šlechtice Édu odnesl. Samozřejmě do pekla- za princeznou.

Když se otec šlechtice Édy dozvěděl, že mu potomek odjel do cizí země za princeznou a v té zemi se ztratil, hrozně se rozčílil a krále té země i s celou vládou poslal k čertu. A už tu byl opět rohatý a krále i s celou vládou si odnesl. A to byl průšvih, protože každá vláda má svou opozici a opozice, která teď neměla svého politického nepřítele se vlastně stala pozicí. A najednou nevěděla, co a jak. Ti nejpozičtější posílali k čertu své protivníky- dřívější kamarády-, protože se snažili být ještě pozičtější. Druzí nadávali na krále, že zmizel a neodešel do opozice proti pozici, která dříve byla opozicí, a oni, když byli v opozici, a teď jsou v pozici, tak zpět do opozice nemohli. To nešlo. No a tak nadávali, navzájem se posílali k čertu, takže to čerti tenkrát nestíhali vůbec odnášet. Ale to by nic nebylo. Oni nestíhali ani přikládat pod kotle, lidi jim z kotlů vylézali, a někteří lezli čertům tak na nervy, že čerti před nimi utíkali na Svět, aby si odpočinuli. Když Lucifer uviděl, jaký je v pekle zmatek, klepla ho z toho mrtvice a proměnil se v černého kozla. A to se nemělo stát, protože v pekle nebyl řád, nastal chaos a čerti před lidmi utekli na Svět nadobro. Lidi si v pekle začali hospodařit sami. Nejdříve snědli černého kozla a kozinku roztrhali a každý svůj kus použil, na co chtěl. Když zpustošili peklo, rozhodli se opět vrátit z pekla na Svět, jenže tam byli nešťastní čerti. A ti, když viděli, jak se na Svět opět tlačí lidi, utíkali k bráně svatého Petra, jestli by je před lidmi neochránil. V nebi už dostali hlášení o lidském řádění. Svatý Petr nakoukl nejdříve špehýrkou, a když zjistil, že to jsou nešťastní čerti, rychle je pustil dovnitř. Někteří z těch čertů se dokonce stali svatými a kolem hlavy jim zářila svatozář.

Takže, tady vidíte, že čerti jsou hodní a lidi je jaksi vytlačili ze Světa, aby mohli udělat svoje vlastní peklo. No a jak to s lidmi dopadlo? Posílají se k čertu a diví se, že žádný čert si pro ně nechodí.

Jak šel hromosvod do světa

V jednom údolíčku stál jeden dům. Byl jako každý jiný – měl okna, dveře, zahrádku a dokonce i hromosvod. Ten hromosvod chránil dům před blesky a čelil všem bouřkám, jež se na dům snášely. Ačkoliv úlohou, kterou vykonával trpělivě, přece jen míra jeho trpělivosti jednoho dne vypršela a on se rozhodl, že vyrazí do světa, aby si našel novou střechu, do které by blesky nenarážely. Tak tedy vyšel. Šel dlouho, až přišel k domku, který měl vysoký komín.

,,Dobrý den, komíne. Jakpak se ti líbí tam nahoře?‘‘ zeptal se hromosvod zdvořile.

,,Celý den si jen kouřím a hledím do krajiny. Občas se do mě pověsí maso, aby se vyudilo a občas mě kominík vyčistí. Někdy nezbední kluci na mě pověsí střešní tašku, takže se dusím, ale jinak se mi tu velice líbí.‘‘

,,A zdalipak tu v krajině máte také bouřky?‘‘

,,Ale ovšem. Všude jsou občas bouřky.‘‘

Hromosvod zesmutněl, avšak zeptal se do třetice: ,,A nechtěl bys jít se mnou do světa?‘‘

,,Kdepak. Mně se tady líbí, tak kam bych chodil,‘‘ řekl komín rozhodně a hromosvod se vydal na další cestu sám.

A jak tak šel, potkal domeček s římsou. Zastavil se, chvíli tu římsu obdivoval, a pak se jí zeptal:,,Římso, jakpak se ti líbí na domečku?‘‘

,,Líbí,‘‘ odpověděla římsa stroze.

,,A zdalipak jsou tu také bouřky?‘‘

,,Samozřejmě.‘‘

,,A nechtěla bys jít se mnou do věta hledat baráček, kde nejsou bouřky?‘‘

,,Proč bych měla? Lidé mě obdivují, takže, co mi chybí? Vůbec nic‘‘

Hromosvod se trošku urazil, že ho římsa tak odbyla a nechtěla si s ním povídat, ale na druhou stranu byl rád, že nestojí s nafoukanou římsou na jedné střeše. Šel dál, až došel k dalšímu domečku s nádhernými malovanými dveřmi.

,,Dobrý den, dveře. Jakpak se vám líbí v tomto domečku?‘‘

,,Líbí. Některé hosty pouštíme dovnitř, jiné zase ven. Občas vržeme, a když nechtějí, abychom vrzaly, namažou nás. Ale máme rády chalupníka, stejně jako on má rád nás. Navíc máme pořád kliku. Je to krásné mít se jako my,‘‘ rozplývaly se dveře.

A hromosvod se zasnil a chtěl se stát dveřmi. Pak se vzpamatoval a zeptal se:,,A zdalipak jsou zde také bouřky?‘‘

,,Ale ovšem. Jsou tu krásné bouřky.‘‘

Hromosvod si uvědomil, že ani nemá smysl ptát se dveří, jestli chtějí jít do světa hledat nový domeček, když viděl, jak jsou tu šťastné, a proto vyrazil na další cestu opět sám, až došel k baráčku s lavičkou. Staří lidé na ni sedali a povídali si a lavička od nich získávala moudrosti.

,,Jakpak se ti líbí, lavičko, u tohoto baráčku?‘‘ zeptal se hromosvod.

,,Ale ovšem. Líbí se mi tu. Chodí si sem sedat staří lidé.‘‘

,,A zdalipak jsou tu také bouřky?‘‘

,,Bouřky? Ty jsou přece všude.‘‘

,,Všude?‘‘ opáčil zklamaně hromosvod. ,,takže to už vlastně nemusím chodit do světa.‘‘

,,A pročpak jsi šel vlastně do světa?‘‘ chtěla vědět lavička.

,,Hledal jsem střechu, kde nejsou žádné bouřky. Chtěl jsem jen tak stát a dívat se do krajiny.‘‘

,,Ale proč?‘‘

,,Podívej, římsy se jen ukazují a parádí, dveře pouští do chaloupky lidi, vržou, nebo jsou namazané, protože mají kliku, komín si stojí na střeše a jen tak si kouří, ty stojíš před chaloupkou a posloucháš moudrá slova, ale do mě se pořád jen strefují blesky. V každé bouřce, vždy každý blesk odnesu já, a to mě už nebaví.‘‘

,,Ale to už tak chodí. Někteří se jen parádí a někteří jsou na střechách, aby se do nich strefovaly blesky. To už je úděl hromosvodů,‘‘ řekla moudrá lavička.

A hromosvod, když pochopil svůj úděl, tak se rozhodl vrátit se. Vylezl na střechu na své místo, trpně do sebe nechal mlátit všechny blesky a doufal, že jednou jeden blesk udeří tak silně, že hromosvod bude k nepotřebě a chasník ho odnese ke kováři, který by ho překoval třeba v kliku od dveří.

napsal JOŽIN KYSILKA

Report Říčky v Orlickém podhůří

Report 19.11.2010
Říčky v Orlickém podhůří
E.N.D., Proti Směru, Degradace, Muerti

Zima už se pomalu vplížila do našich domovů, ale s parádníma oi akcema jako by se roztrhl pekelnej pytel. Do zastrčené vesničky v orlických horách si skoro domácká skupina E.N.D. zkusila pozvat skoro špičky oi and rockenroll. Tak se na podíváme, jestli si teda ještě něco budu pamatovat. Z Poličky jsem se jako vždycky vydal sám. V litomyšli už čekal odvoz s rabiátem Fíkem a jeho Brašulí. Do Ústí jsme dorazili za pár chvil. Vesničku, kde se akce pořádala jsme našli až díky pohledné obsluze v místní benzině. Zaplatili jsme vstup, pozdravili tisíce, no možná jen desítky známých a začli pít. Pivo nic moc, ale po pátem už začlo chutnat. Fík, který už týden před akcí pronášel hrdá slova, že pít nebude a půjde ráno do práce nakonec nezdradil a drželi jsme tak slušné tempo s místními alkoholiky a že jich tam bylo. Po tisíci telefonátech dorazila posila z Oldříše, tazkvaně Magor tým, kteří asi 5krát zabloudili a to si vybrali nápovědu přes telefon minimálně desetkrát, to by je vladimír čech nepochválil.
No nic, start se samozřejmě o pár hodin protáhl, ale nám už to jaksi nevadilo, pivo chutnalo, známejch habaděj. Dobře jsem si pokecal s mojím dvorním tatérem, zamluvil si další termín a trošku proháněl jeho polovičku po parketu, no nic zase se hambím. Jako první začali hrát domovský E.N.D., asi aby to měli rychle z krku. Domácí pod podiem se evidentně bavili, mi z daleka poslouchali jak se patří z uctivé vzdálenosti, vyměnovali letáky na akce, pozorovali krásné renees a i pár punkových princezen, fík to samozřejmě nevydržel a začal obtěžovat pár slečen. ENDáci to rozjeli perfektně, zpěvák šel do půl těla a předváděl břišní tance – možná nechtěně, kdo ví. Po nich nastoupili staří známý proti směru, už jsem jich trošku přemlsanej, tak jsme seděli u stolu, jedním uchem je poslouchali, druhou rukou poštuchovali Magorovy a samozřejně pili místní patoky. Na poslední song Nebejt sám jsem si šel zapogovat, pod podiem řádilo jen pár mladších soudruhů, takže jsem svou figurou trošičku rozhodil svorně pogující plešky. No nic, čas na další pivko. Další byly pro mě neznámý borci z Degradace. Celkem svižnej rockenroll, texty jsem neznal, tak jsem si aspon švihl pár tanečků se známými i neznámými děvčaty, jak se na vesnickou tancovačku sluší, no prostě bordel. Nejvíc jsem se však zakoukal do zpěváka, teda jeho tetování, ehm ehm. Škoda, že už si z toho moc nepamatuju… Poslední perlička na konec byly Muerti. Ačkoliv znám všechny jejich vály, na živo mi zatím unikaly. Co k nim říct? No prostě dokonalý, všechny jejich vály + dvakrát roztočený večer od začiátku konca (moje nej písnička all time) Pogo perfektní až se rozepínali kšandy. Lidi pod podiem neměli dost, a jak se zdalo tak muerti taky ne. Poslední songy jsme zpívali všichni svorně na podium, které to naštěstí zvládlo. Po nich bylo temno, ne sice na sálu ale v mé hlavě určitě, všechny síly padli pod podiem a naštěstí jsem byl odvezen až před barák. Naneštěstí mi po cestě asi síli nabyly, takže jsem poctil návštěvou místní lokály, ale o tom až příště.
Schrnuto podtrženo – perfektní akce, kterou bych v takovým zapadákově nečekal.

Kimi

Report Punk a Poezie v Poličce

Report 24.11.2010
Punk a poezie v Divadelním klubu + koncert Mentálně narušené mouchy

Přestože jako každý slušní občan v týdnu na koncerty nechodím, musel jsem ve středu zajít do místního divadelního klubu, modré ústřice jak jsem mu ještě onehdá říkal. S Jirkou jsme dorazili na sedmou. Lidí popíjelo celkem dost v sále ještě více. S rukou kolem korbelů nás už zdravili mimo jiné Bukva, Zuzka, Fanouš, kamarádi z Chrudimi a další na které jsem asi zapomněl. No nic, kvasnicová jedenácka zachutnala a tak nám nevadilo ani zdržení začátku asi o hodinu. Probrali jsme holčicí věci – oblečení, drby, kde kdo koho zmlátil a tak. Začátek odstrartovala Moucha s jedním songem a nechala slovo básníkům. K nim mohu jen říct, že ač poezii neholduji, tak jsem jí dosloval hltal. První básník byl ze staré školy a leckdo jeho básně nepochopil, naštěstí jako jeden ze starších sem nebyl po dlouhé době za trotla. Druhý človíček pak přednášel ze své knihy. Byla to proza ve stylu Václava Havla (nic pro mě) šel jsem si pro pivo. Třetí byl prý jeden z nejznámějších básníků u nás. Jeho první básen fašistická sklidila velký úspěch. Jestli byla myslena ironicky či naopak jsem se bohužel kvůli svému problému s alkoholismem nevěděl. Pivo nepočká. Po básnících následoval koncert Mouchy. Pejsek jako vždy skolen alkoholem, při pár písních upustil basu, pak i sebe. Aplaudování lidí pod podiem ho ještě více podpořilo v jeho magorii a tak sebou švihal na zem jak pomatejen. Moucha zahrála všechny svoje songy, některé dvakrát. Do poga jsme tentokrát nešli, přenechali jsme ho punkovému publiku. Po mouše si dal solo s lidovými písněmi dodělávající pejsek, některé i na klavír. No nic, pivo chutnalo tak jsem šel o dům dál. Prý to tam ještě žilo, pejsek chcal na bar a tak dál, a tak dál. Povedené mecheche.

Kimi

Bukvův dovětek :Pogo bylo, chlast byl, klub byl náš a vybralo se na Speciální školu v Poličce přes 1500 !! Takže fakt mazec a hlavně se konečně (poprvé,naposled?:) Divadelním klubem neslo sborové No Rachot No problem !

Článek ze Svitavského deníku o akci ZDE

Letáky Leden

Vymalování Hospody

Taky už se Vám stalo, že jezdíte den co den, víkend co víkend, rok co rok, s vejplatu co vejplatu do jedny hospody v Oldříši, kde to vypadá pořád stejne, pivo je porád stejně hnusný a jediný co se mění je počet pohlavních chorob na hajzl prkýnku.
Nám taky posledních pár let...ale my jsme řekli dost ! Přece nebudem stejný jako naši fotrové. My chceme vzpouru , revoluci odlišit se od ty hnusny masy před náma !
Takže, sice jezdíme den co den, víkend co víkend, na hnusny pivo a sem tam změnit barvu výtoku, ale aspoň jsme ukecali vrchního, aby jsme ten jeho Hyltn, když už tam trávíme nejlepší játra svého života, mohli udělat k obrazu svému. Přikládám pár fotek co jsou schopný províst mladý punkáči, když jim někdo pujčí pár stěn ve zhnilý socialistický budově.
Je toho víc ale to hodíme až v druhym kole (ať tu máme víc článků hehe). Celkově nám to trvalo asi 3 měsíce a nechtějte vědět kolik jsme toho vypili ! Tak se nechte  inspirovat a Do It Together !

Recenze Dimenzia X

WEB KAPELY

Dimenzia X člověk člověku vlkom 2009

Slovenska kapela fungující od roku 1991 vydala po 11 letech svojí další desku. Kdo zná jejich předchozí album Nik nie bez viny a poslouchal a poslouchá ho do nekonečna jako Já, ví, že znakem Dimenzie je „uřvaná“ kytara a velice silné a promyšlené texty. Proto jsem byl na tuhle desku úplně lačnej a zvědavej, jestli překoná tu laťku nasazenou od minule.
Začíná to úvodnim songem Homo homini lupus (člověk člověku vlkem,) kytarovej úvod a pak pořádnej rutatuta odvaz. Dimenzia to do Vás pere “ človek je človeku vlkom, priateľ je pre neho sokom, city a ľůtosť dábokom, o kom tu hovorím o kom?“
Následuje rychlej song V mene vlasti - proti zbrojnimu prumyslu a kytara Vás dostává . Rychlý, úderný refrény Vám to vtloukaj do hlavy.
Tiene - další kritickej song proti apatii z alkoholu nasadí pomalejší tempo , kde se můžete zamyslet nad textem a uklidní Vás jen proto, aby Vás ve svém závěru naprosto zničil kytarou a řevem.
Nasleduje jedna z nejlepších písní z celýho alba Hitlerove děti - už od začátku alba ve mě kytarovi sóla evokovaly emoce, ale tady je to až neskutečný, dokonale podtrhujou text ,kterej má hloubku jak prase (ano to je ta stará dobrá Dimenzia !) a dvojzpěvy tomu dávaj šťávu jak sviňa v půlce proloženou projevem samotnýho A.H. jen proto, aby ho definitivně rozdrtily refrénem a konečným „povedz mi fašista, povedz či nejebe ti“.Tohle si pustíte stokrát po sobě, to mi věřte.
Následuje song Iny svet - plivající do tváře politikům, za to jak si kupujou slibama lidi.
Další song Nič nevidím, nič nepočujem - to je kurva přesně ta Dimenzia co Vás svojí melodii a textem donutí zpívat s přehrávačem. „som člověk tohto storočia, som člověk - urobim, čo mi poruča“ a budete to řvát, ikdyž se pujdete vychcat.
Trvalá sloboda – název napoví, že se jedná o kritiku jisté války.
Depresia - další perfektně vychytanej text o tom, jak nas drtí zkurvenej pracovní systém.
Formálna spoločnosť - kritická protisystémovka nabádá zastav se už konečně člověče, než se zničíš. Refreny jsou chytlavý, další věc k hromadnýmu zpěvu do hospody.
V podobnym zdělení pokračuje i song Pavilón šelem - našláplá kritika toho jak dneska žijeme s procítěným závěrem, kterej Vám dá tu sílu vzpamatovat se a jít dál, ta kytara to obrečí, ale donutí Vás to jít dál. Pecka !

Nasledujou další tři songy a album zakončuje piseň Tu hore na lazoch - tenhle song je zcela jiný než všechno co je na albu, je to spíš taková zamyšlená balada s pomalou kytarou.Text je hodně metaforický a je vážně potřeba si ho poslechnout víckrát, abyste zjistili že...a tady si doplňte každej sám. Tohle ve Vás vyvolá vlastní myšlenky. Řekl bych, že tahle píseň je svým smyslem hodně podobná Posledné piésni na jejich předchozím albu. Máte pocit, že to končí už navždy...a proto si to pustite znova a znova.

Shrnuto

Pro Vás co Dimenziu X neznáte : tohle je dobrej punk rychlej, údernej, texty chytrý jak prase, nebudete poslechu litovat už minimálně kvuli songu Hitlerove deti. Jen je dobrý si ze začátku k poslechu vzít texty, protože sem tam malinko nebudete rozumět.

Pro vas co Dimenzii X znáte: tohle je pro Vás povinnost, fakt hodně kvalitní nástupce Nik nie bez viny, texty Vás zase dostanou a budete vnich nacházet pořád nový a nový věci.

Pro Vás co jste na dimenzii vyrostli jako Já : Poslednou piesni to neskončilo. Legenda pokracuje !

Hitlerove deti

muž, ktorý vrhá tieň až za svoj hrob

opäť sa šíri mor jeho myšlienok

zažiari pochodeň zašlých dôb

v prítmí našej ľahostajnosti

vojna hitlerových detí

vďaka vám skurvenci pribúda zla obetí

bažíte po krvi prostriedok účel svätí

povedz mi fašista, povedz, či nejebe ti

vražedných svastík deň už nadišiel

zaplavia ulice kopy mŕtvych tiel

európou preletí čierny archanjel

ríšou našej zadubenosti

Výtvarný umění

Výtvarný umění a punk ?

Pro většinu punkerů asi nesmysl, a co teprv pro zbytek lidí, kteří mají punk za destruktivní nihilistickej odpad. Tak nesmyslný spojení to zas tak není. Chce to jen hledat s pečlivostí hledání vřídků po návratu z Podpáry. V obou případech stopro na něco narazíte.

Umění v punku asi nebude úplně souviset s tím, co se učí o výtvarným umění na středních školách, o to víc si ale zaslouží pozornost. Nikde si asi nikdo nevšimne číratýho týpka se štětcem u plátna, jak maluje krajinu. Z podstaty punku vyplývá, že umění je třeba hledat nejčastěji ve spojení s obalama desek, fanzinama, plakátama. I když se několik jedinců mezi pankáčema proslavilo malbou, kresbou, focením, vždycky to bylo právě v rámci punkových aktivit. Výjimkou může být třeba Neke Carson a jeho slavný prdelí kreslenej portrét Andyho Warhola.

Punkoví umělci se objevili spolu s punkem v 70. letech. Často do uměleckých počinů pouštěli i sami hudebníci (Screaming Mad George, Chris Stein), ale většinou to byli spíš ochmelové kolem těchto hudebníků. Nejvíc umělců se vynořilo kolem klubu CBGB a samozřejmě kolem časopisů jako Punk, X-Magazine a podobně. Nejčastěji se umění v punku projevovalo a projevuje úmyslným poškozováním čehokoliv, používáním výstřižků z novin, použití koláží a podobně. Barvy se moc nepoužívaly kvůli lepšímu množení a šíření materiálů, ale když už něco bylo barevně tak co nejvíc kontrastně, hodně často křiklavě např. růžová se žlutou, černou a podobně (například obal Sex Pistols – Never Mind the Bollock, Here’s the Sex Pistols od Jamie Reida) 

Témata měli za cíl jednu hlavní věc, a to šokovat a narušit poklidný běh společnosti. Toho se dosahovalo jednak použitím toho, co se běžně považovalo za ošklivý, a druhak zesměšňováním politiky a společnosti. Punkové umění nakonec nezůstalo jenom u propagačních materiálů, ale dostalo se i do galerií. O to se zasloužili hlavně Bettie Ringma a Marc H.Miller. Uchvátila je atmosféra v New Yorském klubu CBGB, kde se scházeli hudebníci i umělci (Alan Vega, Andy Warhol, Jimmy DeSana, Amos Poe a další) a spolu vytvářeli nezapomenutelný akce. Potom, co Ringma a Miller zažili to, co se dělo v CBGB, rozhodli se, že zorganizují něco většího. V roce 1978 s Alice Denney uspořádali ve Washington Projects for Art první punkovou výstavu, která se opakovala i v New Yorku a Amsterdamu. Přestože nikdo nevěděl, jestli si má takovou výstavu vysvětlit jako žert, podvod nebo nějakou formu dadaismu, způsobila výstava přelom generací. 70. léta v umění znamenala naprostou nudu a právě punk znamenal nejaktivnější a nejviditelnější formu výtvarného umění, když přinesl obrovskou energii, chaos, anarchii a zesměšňování současného umění.

Kromě umělců z CBGB se na výstavě podíleli spoluautoři legendárního časopisu Punk. Ten vzniknul v postatě z nudy, když se John Holmstrom, Legs McNeil a G.E.Dunn chtěli pobavit, nabalit roštěnky a mít volný vstup do klubů. Původně šlo o hudební zin a napůl komiks, ale postupem času se stal i místem k projevu umělců, k čemuž je i nemálo podněcoval.

První číslo PUNK
Šéfredaktorem a hlavní postavou časopisu byl John Holmstrom, který vytvořil celý komiksový design a dokonce spolupracoval na dvou albech Ramones.

John Holmstrom 

Největší osobností byl ale nejspíš Legs McNeil, kterýho sám Holmstrom označil za archetyp punku. Každej den trávil na baru, vyprovokovával rvačky, provokoval, kde se dalo, a protestoval, proti čemu se dalo. Kromě zevlování hlavně vytvořil fotokomiksy The Legend of Nick Detroit a Mutant Monster Beach Party, kde vystupovali samotní hudebníci a umělci z CBGB (Debbie Harry, Andy Warhol, Joey Ramone…). Kromě komiksu se McNeilovi podařilo vytvořit i Manifest punku, kde se dost angažoval proti nesvobodě v Rusku a nakonec s dalšíma pankáčema zorganizoval hamburgrovou kanonádu na ruskou ambasádu.

Kromě autorů se kolem časopisů Punk, X-Magazine a klubu CBGB pohybovala i řada dalších umělců. Svoje místo museli mít pochopitelně fotografové jako nedílná součást punkové scény. Z nich jsou nejvýraznější asi dvě jména: Roberta Bayley, Jimmy DeSana a Chris Stein. Roberta Bayley začínala jako výběrčí vleznýho, ale vypracovala se na žádanou fotografku většiny kapel a hlavně klubu CBGB. Všichni znají její foto kapely Ramones před klubem CBGB.

Jimmy DeSana patřil ke skupině kolem časopisu X-Magazine i CBGB. Krom toho se angažoval na spoustě výstav, kde šokoval fetišistickými fotografiemi, z nichž nejznámější je asi autoportrét Noose.

Kromě zinů, plakátů a fotek se punkové umění projevilo ve velké míře v pódiových show, divadle, performace a filmu. Propojení divadla a show je nejvíc patrné u akcí studovaného umělce Screaming Mad George, který se svou kapelou The Mad předváděl krvavé kreace vyvrhování střev a jiné libůstky.

Ve filmu se kromě slavného Andy Warhola projevili i Tom Otterness (I Shot a Dog), Amos Poe se svým slavným punkovým filmem Blank Generation anebo Tina L’Hotsky s filmem Barbie Girl, kde se nahá blondýnka vrací z nákupu, otevře balíček, vyndá panenku Barbie, usmaží ji a sní.

V malbě a kresbě se mimo fanziny s punkem setkáme minimálně. Výjimkou jsou zmíněný řiťomalby Neka Carsona nebo koláže a fotokopie Leslie Shiffta.

Topperherley

Freetekno

You can stop the party but you can´t stop the future!

Freetekno je název pro hudební styl a s ním spojenou kulturu a životní filosofii.

Hudebně je to undergroundová odnož techna – není to techno (techno je hudební žánr stejně jako rock, disko, freetekno je celá subkultura)! Je to syntetická, rychlá, rytmická hudba, která není moc bohatá na tóny. Tvoří jí dj „mícháním“ dvou nebo víc vinylů na gramofonech. Objevujou se tady rozličné samply a vokály, které můžou být i živě zpívané. Zvuk je vedený do repráků, které jsou typicky sestavovány do hradeb nebo zdí. Druhů repráků je celá hromada, podle stavby a výkonu.

Jak už jsem řekla, freetekno se vyvinulo z techna, jehož počátky můžeme hledat někde mezi 70. a 80. lety v USA. To se v detroitských klubech a nočních hudebních pořadech začala hrát syntetická elektronická hudba, ale nešlo o celkem běžný a diskem ovlivněný house, ale o temnější a rychlejší žánr, který odrážel alternativní, punkovou a industriální scénu. Po technu přišlo tekno, které je rychlejší, temnější a melodičtější. Z USA se přes Ibizu a Goa dostalo do Británie. Tam vznikl skloubením houseu a techna acid house. Na přlomu 80. a 90. let došlo vlivem znechucení z komerce houseové a acid houseové scény k odštěpšní větve freetekna. Na počátku všech underground myšlenek freetekna stál kmen Spiral Tribe.

Za undergroundem si můžeme představit různé alternativní kultury společnostní vnímané jako cosi na okraji nebo mimo mainstream. Po druhé světové válce tak bylo souhrnně označování hnutí odporu, v 60. letech pak jakékoliv protistátní, poloilegální nebo ilegální aktivity. V praxi dochází ke státnímu zavržení undergroundu jako politického nepřítele, protože underground reprezentuje styl a hodnoty v rozporu s celospolečensky preferovanými trendy, jako jsou konzum, konformita, přežité konvence, či společenská pravidla. Rave i freetekno vždycky byla a je ve své podstatě underground, protože existuje mimo mainsteam. Podle základních znaků anarchistických a autonomních proudů naplňue freetekno scéna v maximální míře autonomní specifika. Anarchistické ideály jsou ve scéně zastoupeny, ale spíš okrajově.

Kultura freetekna funguje na DIY principech. Respektive měla by fungovat, ne vždycky tomu tak je. Principy DIY zahrnujou důraz na význam jednotlivce, nehierarchickou strukturu, demokratické rozhodování, snahu vytvořit vlastními prostředky a silami nekomerční produkci. V podstatě jde o to za co nejmíň peněz, mezi co nejvíce lidmi dát dohromady soundsystem – jeden člověk má dodávku, další má repráky, další umí kreslit a malovat… Freetekno ve své podstatě znamená respekt k ostatním i přírodě. Ale…

„Rave“ („bláznit“, „řádit“, ale taky „čarodějnický slet“) bylo označení pro ilegální akce, ale s odštěpením klubové (komerční) scény přijala undergroundová část taneční scény termín freetekno („free“ = svoboda, nezávislost a „tekno“ = hudební styl).

Můžeme se setkat se 3 druhama freetekno akcí: freeparty – akce s volným vstupem, většinou venku nebo v nepoužívaných objektech, neexistuje oficiální pořadatel, náklady na pořádání jsou minimální, jde o nelegální akce. Dalším druhem jsou akce pololegální – objevuje se vybírání vstupu za účelem uspokojit potřeby pořadatelů, jinak se neliší od freeparty. Legální akce – ztrácí „freetekno“ význam, vybírání vstupu k zaplacení legálního místa a uspokojení státních systémů, běžný je i sponzoring (= komerce), akce je nahlášená, organizátor existuje, jsou tady vysoké náklady. Další formou akcí jsou teknivaly – letní festivaly, které jsou jen minimálně regulované organizátory (dřív třeba Czechtek).

V základě všech akcí jsou některé stěžejní principy, jako je otevřenost, přijímání a pozitivismus, takže se s rvačkama a násilím na freetekno akcích setkáme jenom zřídka. Další z filosofií je vyjádřena slovem PLUR – peace, love, unity, respect.

Obvykle jsou party financované z výdělku na baru, málokdy se setkáme se ziskovou aktivitou (prodávání triček, placek…), většinou je to spíš naopak. Značná část peněz teče z kapes jednotlivých členů soundsystemů, nebo z výdělků, které utržily během zimy při akcích v klubech se zpoplatněným vstupem.

Drogy? K freeteknu drogy patří, především marihuana, hašiš, LSD, houby, samozřejmostí je alkohol a tabák. V českých podmínkách je alkohol konzumovaný v obrovském množství, především samozřejmě pivo. Rozšířené je užívání i stimulantů, opiáty jsou zastoupeny minimálně kvůli neschopnosti tancovat pod jejich vlivem. Prodej drog není prvoplánový, ale celkem běžný. Velký význam měla v rave kultuře extáze, která podporuje empatii a tím základ kultury – otevřenost všem bez jakéhokoliv znevýhodňování nebo rasismu.


Soundsystemy - kmeny – tribes. Vlastně jde o partu lidí, kteří mají aparaturu a hrajou, kde se dá. Systemy jsou původem z Jamajky. Součástí jsou taky VJ´s, umělci, kteří se starají třeba o projekce a fireshow. První anglický soundsystem Spiral Tribe přišel s myšlenkou odpoutat se od v té době klasické klubové, acid houseové nebo houseové scény a dělat akce venku bez bariér (ploty, zátarasy u dj´s, vstupné). U nás byl zlomový rok 1994. Zahraniční travelleři našli první posluchače mezi punkáčema a sqatterama na pražském squattu Ladronka, kde později vznikl první a nejpočetnější český soundsystem Cirkus Alien. Průkopníci na české scéně byli dál Direct Drive, Technical Support, Mayapur a hlavně NSK.

Když se budeme bavit o nějaké spiritualitě, freetekno využívá technických prostředků k znovuvytvoření starověkých oslav, na kterých byl tanec používán jako spirituální nástroj. Rytmus taneční hudby se pohybuje od 120 do 300 úderů za minutu, pulz srdce embrya v těle matky má 120 úderů. Další je „vzývání“ ohně, točící se spirály, lasery, stroboskopy a pocit sounáležitosti všech účastníků. A samozřejmě se musí tancovat. Tak zvané mrdání beden je prostě rituální tanec.

Součástí kultury je i new age travelling – kočování. Travelleři cestují mezi festivaly, žijí v komunitě a sdílí společné přesvědčení. Zase můžeme najít společné znaky s dávnými kočovníky, ale new age trevelling vznikl v 70. letech v Británii. Postupem času vznikly travellerské tekno sounsystemy.

Nakonec číslo 23. Může to vypadat jako mystické mlčení kolem významu dvacettrojky, pravda je ale taková, že málokdo skutečně ví, co vlastně znamená. Žádné záhady ale nehledejte, je to jenom počet členů zakládajícího kmene Spiral Tribe.

Lada Prasoid